Tip na ubytování: Roubenka Aneta

Když jsem plánovala prodloužený víkend s dětmi tady v Čechách, v hlavě jsem měla jasnou představu o ubytování. Chata, chaloupka jenom pro nás, ideálně u lesa, snad někde u hor nebo kdekoliv, kde je prostě krásně. To byla poměrně velká výzva a neslo to s sebou několik hodin prosurfovaných nikoliv po vlnách Atlantiku, ale po nekonečných vlnách internetu. Samozřejmě jsem musela trochu snížit své nároky, ať už vzhledem k ceně, nebo lokaci. Dalším problémem byla délka pobytu, často majitelé chat pronajímali objekty pouze na týden. Ani s airbnb jsem moc nepochodila (a tam jsem si myslela, že to bude téměř jistota). Až jsem konečně kápla na dřevěnou roubenku nedaleko romantických Adršpašsko-teplických skal.



Roubenka Aneta se nachází v obci Petrovičky (těsně sousedící s Velkými Petrovicemi, 3km od Police nad Metují) a co na tom bylo naprosto skvělé, že byla celá naše a že tam byl boží klid. Za chaloupkou louka, před chaloupkou taky, výhledy na všechny strany, západy a východy slunce jako malované. V přízemí se nacházela kuchyňka, obývák s krbem a koupelna. V prvním patře byly dvě ložnice, celková kapacita 6 osob, k tomu byla také k dispozici dětská postýlka.
Samozřejmě můžete i posedět venku, večer při sklence vína, nebo ráno posnídat za cvrkotu všudypřítomných vrabčáků. Vzhledem k tomu, že už od začátku září je chladno jak v říjnu nebo listopadu, my jsme si o tom bohužel mohli nechat jenom zdát. Co se týče vyžití pro děti, u chaty je také pískoviště, klouzačka a houpačka. 

Blízkost Adršpaško teplických skal samozřejmě láká, my jsme tu nejvyhledávanější část pro tentokrát vynechali. Volili jsme méně frekventované trasy a to samozřejmě i s ohledem na malé dětské nožky, které neujdou tolik, co my. Hledali jsme "kešky", prošli 10km okruh Teplickým skalním městem, a velkou zábavou pro děti bylo skalní bludiště na stolové hoře Ostaš, to mohu jenom doporučit. A pokud máte doma malého stavitele, určitě taky nevynechejte muzeum stavebnice Merkur v Polici nad Metují.

Jeden z východů slunce
A ty šálky na kafe!
V lese. Sladký a děsně dobrý.
Škoda, že bylo chladno, hned bych si tu dala snídani při ranním slunci...
Vyhlídka na Velký Dřevíč
Západ slunce stál taky za to...
Opeření kontroloři...
Černé jezero u Jiráskových skal
Ve skalním bludišti, Ostaš
 
Soustava skalních útvarů pojmenovaná "Medvědi" a "Raněný sokol". Nevidíte to v tom? Sokola jsem našla, po medvědech stále pátrám...:))
Krása střídá nádheru...
Ranní pohoda
V Polici nad Metují je muzeum stavebnice Merkur
 
Skalní bludiště na stolové hoře Ostaš je zábava nejen pro děti.
 


Z vlastní zkušenosti vím, že k digitálním fotkám se vracím jen zřídka, snažím se průběžně některé fotky vyvolávat nebo si dělat fotoknihy. A když se mi naskytla příležitost vytvořit si fotoknihu u Saal Digital, volba na fotky z roubenky byla jasná. Co se týče uživatelského prostředí při vytváření knihy, musela jsem si chvilku zvyknout, což je normální, když poprvé pracujete s nějakým programem. Vybrala jsem formát A5, pevné desky a lesklý povrch vnitřních stránek. Na knihu jsem se těšila jako malá. A musím říct, že jsem nadšená. Fotky jsou vážně pěkný, ostrý, barevnost a sytost je vyvážená, obrázky nejsou ani tmavé ani světlé. Dost mě potěšilo, že i vnitřní strany jsou z pevnějšího materiálu, takže i pro netrpělivé dětské ručky mají výdrž. Co mě ale překvapilo, že vnitřní vazba není nijak oddělena od tvrdých desek, jak to mám u jakékoliv jiné fotoknihy a i tady bych to uvítala. Každopádně k téhle knize se budu vracet často a velmi ráda.

 
 

 

Tatry jsou láska

Dneska trochu odbočím od posedávání v kavárnách s šálkem kávy v ruce. Od toho jsem si dala na chvilku klid - rozhodli jsme se totiž načerpat trochu potřebné energie v horách. Na Slovensku v Tatrách. Protože jestli Slovákům něco závidím, jsou to jejich hory. Nízké a Vysoké Tatry, to bylo přesně to, co potřebujeme. Děti poprvé zůstaly na týden u babičky a my jsme měli před sebou pět dní, během nichž tyhle hory patřily (skoro) jenom nám. :)
Pokud pojedete do Tater z Čech, určitě to vemte přes Ružomberok, protože právě před tímto městem je Salaš Krajinka a to prostě nesmíte vynechat (v Tatrách jsem byla potřetí a ani jedna cesta se bez Krajinky prostě neobešla :)) ). Mají tu vlastní pekárnu s dobrotama jak od babičky, prodávají tu dokonalé (a když říkám dokonalé, myslím tím d-o-k-o-n-a-l-é) slovenské sýry, kolem vás se motají všude zvířata a celkově je návštěva Krajinky vážně super zážitek. A prý tu mají skvělé brynzové halušky!
Do Liptovské Kokavy, kde máme na celý týden domluvené ubytování, přijíždíme za docela vydatného deště. Nenecháme se tím nijak rozhodit, je stejně večer, vyhlížíme v jasnější zítřky. Což se po probuzení bohužel neděje, nicméně déšť si dává pohov.

Poludnica (1548 m)
Vzhledem k tomu, že je zataženo a mračna nasáklá vodou nám ještě trochu hrozí nad hlavami, vybíráme trasu, která není až tak o vyhlížení panoramat. Vrchol Poludnice v Nízkých Tatrách se zdá jako dobrá volba. Lehce mrholí, ale nic, co by nám vzalo náladu nebo síly stoupat stále kupředu. Když se dostáváme na hřeben, výhledy nejsou prozatím žádné, nicméně nemusí svítit slunce, aby bylo krásně. Mlžné mraky převalující se přes vrcholky mají také svoje kouzlo a atmosféru. Jakmile míjíme vrchol Poludnice a začneme pozvolna klesat, skrz mraky se začne prodírat slunce. Od té doby začíná jeho spanilá jízda na následující dny...

Hory jsou láska. Jak vás jednou chytí, už vás nepustí.
Nemusí svítit sluníčko, aby bylo krásně...


Téryho chata (2015 m)
Další den nás vítá čistá obloha a zářící slunce. V plánu jsem měla výstup na Rysy, i když muž moje nadšení moc nesdílel. A tak vzhledem k velké oblíbenosti této trasy (tudíž strašně moc lidí na malém ne extra bezpečném prostoru) a výškovým propastem, volíme raději Téryho chatu, kde se nečekají žádné výrazněji exponované pasáže. Výstup kolem vodopádů Studeného potoka až k Zámkovského chatě je teda taky jako na Václaváku. Není se čemu divit, příroda je tu nádherná, trasa je dostupná i pro rodiny s dětmi (zvláště při výjezdu lanovkou na Hrebienok) a na Zámkovského chatě čeká děti za výstup odměna v podobě malýho playlandu. Tyhle radosti se nás ale tentokrát netýkají (oujé!) a tak si v klidu dáme k obědu čučoriedkové gule a pokračujeme dále po zelené k našemu cíli. Stezka mírně prořídla, ale sami tu rozhodně nejsme. Jak se blížíme k závěrečné pasáži, kde se stoupá již k chatě, už to zase houstne. Do toho potkáváme tatranského nosiče a v duchu mu skláním poklonu, protože to, co nese na zádech se podobá babiččině almaře napěchované péřovými duchnami. Netrvá to dlouho a už vybíháme posledních pár kamenů a v cuku letu se nacházíme na jedné z nejvýše položených horských chat ve Vysokých Tatrách. Přes okolní vrcholky se převalují mračna, z kterých sice nic nehrozí, ale vzhledem k nadmořské výšce tu pofukuje studený vítr. Okamžitá výměna mokrého trička za suché je nutností. Ale je je tu krásně, to teda jo. Po krátké pauze se vracíme zpět k Zámkovského chatě a ještě si projdeme mírné stoupání ke Skalnatému plesu. Odtud už dolu lanovkou.

Vodopády Studeného potoka
Cesta údolím k Téryho chatě
Jsme tam, Téryho chata :)
Čučoriedkové gule - foodstyling? Nemyslím si. :))


Kriváň (2494 m.)
Trasy si plánujeme vždycky u snídaně. Podle aktuální nálady a hlavně počasí. Když otevřu průvodce po Vysokých Tatrách, kterého máme s sebou, oko mi hned padne na první nabízenou trasu. Kriváň. Na ten odsud přece koukáme, tak to bude blízko a, hmm, koukám, okruh, dobrý, berem. Když parkujeme pod Krivání nedaleko rozcetsí Tri studničky, počasí vypadá na něco ve stylu "pršet snad nebude". Zahajujeme výstup a upřímně mě trochu vyděsí, že stoupáme od samého začátku. Rovinku nečekejte, serpentinami se stoupá, stoupá a stoupá. Když jsme více méně těsně pod vrcholem hory Kriváň, stále je zahalena v mracích. Tajně doufám, že jakmile vystoupáme až k cíli, bude při nejmenším jasno. Na rozcestí Pod Kriváňom ukazatel slibuje, že na vrchol je to ještě hodina a deset minut. Cože? Vždyť je to kousek, ne? Jo, kousek. Ale jakej. Po úzké kamenné cestě se vydáváme vstříc nejvyšší hoře, na kterou jsme se doposud vydali. První půlka ještě jakž takž jde. Ovšem závěrečná pasáž je docela maso. Alespoň pro mě, člověka, kterej se s podobnym terénem setká minimálně. Do toho muž, kterej má strach z výšek. A když se otáčím a vidím krajinu dole a vrcholky kolem sebe, jímá mě přirozený respekt, který k horám mám. Nejsem nervozní nejen ze sebe, abych se správně chytila a dala nohy do štěrbiny, která mě udrží, nejen z mého závratěmi lapeného muže, ale ještě z těch lidí kolem sebe. Jakmile slyším spadnutí kamínků někde v mojí blízkosti, tuhne mi krev v žilách a říkám si - hlavně, ať nikdo nepadá - hlavně, ať nikdo nepadá! Zdá se, že to mírně dramatizuju, to uplně nepopírám. :)) Ovšem, kdybyste viděli, co tam chodilo za lidi, v čem ty lidi chodili (zejména boty, džíny na horách už mě snad ani nerozhází... :)) ), na vodítku dva psy (nebo kočku!), kameny hladké z neustálého lezení miliardy turistů... tak byste taky byli zralí na infarkt, to mi věřte. :) Do toho mi jede hlavou myšlenka, že když mi to jde fakt blbě nahoru, jak to polezu dolů? No to dáme! Za chvilku jsme tam, hurá! Přání se mi splnilo. Na vrcholku ani mráček a za ten výkon nás čeká naprosto boží výhled. Když se dostatečně nabažíme tý krásy všude kolem a trochu si odpočineme, vydáme se na sestup. Není to tak hrozné, jak se nejdřív zdálo a to nejhorší máme brzy za sebou, pak už je to jenom brnkačka. Na rozcestí Pod Kriváňom přichází euforie pro právě dobytý nejvyšší vrchol, se kterým jsem měla ve svém životě čest. A je to boží pocit. Dále pokračujeme k Jámskému plesu a pak už jenom pohodovou cestou k místu, kde jsme nechali auto.

Vrcholek je skrze mraky zatím sotva vidět...
Už ale při samotném výstupu se kolem otevíraly nádherné výhledy... Třeba na Krivánské Zelené pleso.
Jsme tam!
A tohle je odměna. Nádhera.
Euforie po sestupu z hlavního vrcholku. :)
Jámské pleso

Ďumbier (2043 m.)
Na další den máme další nemalý cíl. Nejvyšší horu Nízkých Tater, Ďumbier. Ovšem srabácky vynecháváme výstup na hlavní hřeben a využíváme zdejší nabídky nechat se vyvézt lanovkou. Od hory Chopok pak míříme pohodovou trasou až na vrchol - stoupání je ke konci sice znát, ale není to žádná krize. Občas je v průrvách vidět nádherný výhled a na samém vrcholu se okolní hory  rozprostřou jako na dlani. Opět je to naprosto parádní a dechberoucí podívaná. Vážně si to tu nejde nezamilovat. Vydáme se sestupem přes Krúpovu horu a do Široké doliny. Jít z kopce není vždycky tak snadné, jak se může zdát, kolena dostávají pěkně zabrat. Nicméně kolem je spousta borůvčí, sem tam malina, v dálce kamzíci, tatranská pohoda jak vyšitá. Další podařený výlet je za námi. :)

Cestou na Ďumbier
O výhledy zase není nouze... :)

Jen se zastavit a načerpat klid a sílu hor...
Prostě krása střídá nádheru... :)


Batizovské pleso (1884 m.)
Stojíme před rozhodnutím, zda poslední den strávit lehkou trasou a pak se zrelaxovat někde v okolních lázních nebo se vydat ještě na nějakou náročnější, ale ne uplně zabijáckou, trasu. K nevoli muže, vybírám(e) druhou variantu. Nechceme se poslední den úplně zničit, volíme tedy výstup k Batizovskému plesu z Vyšných Hágů. Že mě to vždycky tak překvapí, že když se stoupá, tak to fakt není zadarmo. A že se zase stoupalo a stoupalo. Odpočinkové rovinky člověk aby pohledal. Nicméně jak jsem viděla, že už se blížíme k cíli, opět mi to dodalo energii, zase jsem trochu zrychlila, abych už byla co nevidět u té krásy. A mohla si chvíli dát pohov. :)) A pleso nezklamalo. Krásné ledovcové jezero s výhledem na Gerlachovský štít. Vůbec jsme nelitovali, že jsme nedali lázně, protože tohle bylo zase něco nádherného... Pokračovali jsme dále k Sliezskému domu, kde jsme si dali oběd a pak už jen sestup do Tatranské Polianky a odtud vlakem do Vyšných Hágů.



Další den už nás čeká jen cesta domů (bereme to znova přes Krajinku; týden jsem neměla kafe, takže se taky zastavujeme v Brně na krátkou přestávku v Monogram espresso bar, oujé!) a probírání zážitků ze všech božích výletů, které jsme v uplynulých dnech absolvovali. A už jsem začala plánovat další slovenské hory. Je tu totiž nádherně. Božsky. :)

Salaš Krajinka
Monogram espresso bar v Brně


Co vy, byli jste taky v Tatrách? Jak se vám tam líbilo? :)

Bratislava Coffee Tour

Vydat se za hranice k našim slovenským sousedům a prozkoumat kávovou scénu hlavního města jsme měly v plánu už nějaký čas. Kolikrát jsme se zasnily nad instagramovými fotkami z Urban House, Fachu a dalších designových míst s výběrovou kávou. Takže plán byl jasný a čtvrtý červencový víkend patřil bratislavským kavárnám.



Ubytovaly jsme se přes airbnb, sice dál od centra, nicméně v klidné části Trnávka a za 20 minut už jsme vystupovaly z trolejbusu a míříme si to na hlavní bratislavskou třídu, Larinskou. Po čtyřhodinové cestě vlakem už by bodlo něco k jídlu, takže naše kroky rovnou vedou k Mondie, které jsme si vytipovaly v aplikaci Foursquare. Naplánujeme si kavárny, které už přes sobotu a neděli otevřeno nemají a tak vyrážíme vstříc Dot espresso baru. Cestou ještě narazíme na designový obchůdek Sort, který je napůl obchod a napůl kavárna. Nakoukneme dovnitř a asi po deseti sekundách se mi podaří rozbít jednu vázu. Díky, šikovná! Nebudu lhát, chtěla jsem vyfotit fotku na instagram a nějak se to nepovedlo. :)) Dot je už odsud coby kamenem dohodil. Vcházíme do příjemného prostoru laděného do pastelově modré barvy. Součástí kavárny je i galerie v suterénu. Dáváme si první bratislavský flat white. Není špatný, ale je v něm moc mléka, což mi už moc nešmakuje.
Po Dotu naše kroky míří do části plné bytových domů, kde byste kavárnu hledali jen těžko. Ale jo, je tady. Mono Café. Jsme tu samy - pátek odpoledne, prázdniny a vzduch, který vedrem přímo stojí. Dáváme si batch brew a dostaneme něco... dokonalého! Rwanda zpracovaná suchou/naturální metodou z australské pražírny ONA od Saši Šestiće (2015 World Barista Champion) bylo nebe na jazyku.♥️ Až sem někdy pojedete, a že to doporučuji všema deseti, určitě tu narazíte na paní majitelku (a baristku zároveň), která je nesmírně milá, doporučí ideální kávu a hlavně si o ní s vámi ráda popovídá. Nebýt toho vedra, nalejváme se tam tim božskym batchem ještě teďka!
Dál míříme do nedalekého Pan Králiček Priestor. Potřebuju už trochu osvěžit, tak si dám inverse ice cappuccino (nejdřív se leje mléko, pak espresso) a ochutnáváme výborný raw mandlový koláč. Když jsme dostatečně uspokojené poslední dnešní kofeinovou dávkou, začíná být čas večeře. Míříme zase více do centra, cestou míjíme thajskou restauraci Soho. A vypadá dost dobře, takže se nerozhodujeme dlouho a už vybíráme z jídelního lístku. A po večeři by to chtělo víno! Ale jelikož mají ve vinárně Pinot u Bruna plno na celý večer, jdeme se projít k Bratislavskému hradu, abychom teda viděly i něco jinýho, než jenom kafe. A výhled na zapadajícím sluncem zalitou Bratislavu je boží (i když, ruku na srdce, výhled na Prahu je jiný kafe...). Dáme si ještě decku vína v Urban House a jdeme spát, ať jsme čerstvý na další den plný kávy.

Bez kávy niesu rána ránami... :))
Mondieu
Dot espresso bar
Dot espresso bar
Dot espresso bar
Mono Café ♥️
Mono Café ♥️
Mono Café ♥️
Pan Králiček Priestor
Pan Králíček Priestor
Žijeme v digitální době... :))
Street Art
Večeře v Soho
Kouzelný Pinot u Bruna
Bratislavské UFO
Kudy na hrad? Tudy!
Historické centrum
Bratislavský hrad
Výhled na most SNP a UFO
Večerní atmoška
Výhled na Blavu


V sobotu nás hned po probuzení vítá slunce plné energie na celý den. Snídaně, to je náš hlavní cíl. Nevěřili byste, že v Bratislavě není až tak jednoduché najít jedno místo, kde si dáte dobré kafe a k tomu i dobrou snídani. Není moc možností, takže se rozhodujeme pro Urban Bistro. Z nabídky, která se možná na první pohled může zdát dostečná, vybíráme avotoast se ztraceným vejcem a pistáciemi. Na filtru máme výbornou Etiopii od brněnských Rebelbeans. Jakmile už přes okna Urban Bistra začne pálit slunce, které se do té doby ještě schovávalo za okolními domy, zvedáme se k odchodu a míříme do pár metrů vzdáleného Fachu. Tohle místo je kavárnou, restaurací i pekárnou zároveň, takže musíme rozhodně ochutnat nějaký ten koláč a k tomu máme chuť na flat white. Ach jo, další flat ve stylu přílišmnohomléka. Díky, ale ne. Za pár okamžiků už míříme do nedalekého Kaffeehaus Goriffee, které je skryté v Goethe institutu. Těšíme se na klidnou zahrádku ve vnitrobloku. Bohužel máme smůlu, hoši si zrovna během našeho pobytu dávají prázdniny. Co se dá dělat. Měníme směr a vyrážíme za další kavárenskou položkou na našem seznamu a to do Mad Drop espresso&brew baru. Venkovní teploty atakují hranici 35 stupňů a to nás dostává, takže filtr na ledu a sezení ve stínu na zahrádce (bohužel to méně pohodlné) to jistí. Začíná nás dohánět hlad. Když později zapadneme do bistra U Kubistů, už se jídla nemůžeme dočkat. Potom už jsme tak vyřízený (obrážet kavárny, kde jenom jíte a pijete je fakt náročný! :)) ), že si jedeme trochu odpočinout do našeho ubytování. A ještěže tak, protože mezitím se na Bratislavu přihnala bouřka a přívalový déšť. Pár hodin si dáme klid a pak co? Jídlo! Je čas večeře. Chceme zkusit ještě jednou Fach. Tohle místo má rozhodně svůj styl, ale nějak postrádá ducha. A to je velká škoda. Jídlo bylo skvělé, servis taky, ale je zvláštní, že v sobotu večer, s umístěním na hlavní třídě je uvnitř prázdno. Poučené z předešlého večera jsme si pro jistotu dali u Bruna  rezervaci a večer už trávíme se sklenkou výborného vína na boží zahrádce s výhledem na Dóm sv. Martina.
V neděli už neriskujeme a snídani si raději děláme samy. Protože sám si to vždycky uděláš nejlíp, to je léty prověřená věc. I když samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, to je jasný. Ovšem ne tady. Panuje zvláštní unavená nálada, jdeme se probrat do Urban House. Dávám si batch brew, který je docela nedobrý, Lenka flat white, který je zatím nejlepší, co jsme tu měly. Ale stále to není "wow". Ze seznamu kaváren nám ještě chybí Five Points. Tentokrát zkouším flat white já, Lenka filtr. Propadám lehké coffee depresi, že tu prostě neumí udělat ten správný flat. Ne. Přemýšlíme, kde se najíme, než nadobro opustíme Bratislavu. Do oka nám padne kavárna Foxford, která se skrývá uvnitř knihkupectví Martinus. Už nečekáme vůbec nic. Prostě se najíme a jedeme. Jaké překvapení, že i tady lze narazit na výběrovou kávu. Dáváme se do řeči s baristou a už je nám to jasné, jak je to s místním provedením kávy s mlíkem. Vysvětluje nám, že v Bratislavě lidi nechtějí pít malé kafe a že v něm prostě potřebují mít hodně mléka. Když už je přece tak drahé. Vzpomínám si na Republika Coffee v Karlových Varech, kde je důvod obřího flat white uplně stejný. Následně nám ukazuje mega sklenici a říká, že i do toho někdy dělá latté a sám se diví, že si to někdo dává, protože chuť kávy je v tomto případě téměř zanedbatelná. A konečně se (na požádání) dočkáme flat whitu, který si můžeme alespoň trochu vychutnat. Loučíme se s Bratislavou a upřímě se těšíme do Prahy. :))

Snídaně v Urban Bistro
Urban Bistro
Mňam!
Urban Bistro se nám líbilo... :)
Cold Brew po slovensku! :)
Fach
Ráno mají bratislavské uličky Starého města kouzelnou atmosféru
Mad Drop espresso&brew bar
Večeře ve Fachu
Večerní pohoda u Bruna
Urban House
Batch brew v Urban House


Pár postřehů:
⭐️ Nevím, jestli je v Bratislavě blaze, ale rozhodně je tam draze!
⭐️ Těžko tu narazíte na silný flat white, většinou se jedná o 150ml a říkají tomu zde flat white cappuccino.
⭐️ Mobilní aplikace na městskou dopravu je shit fakt špatná...
⭐️ Pokud bude krásně a rozhodnete se pro romantické popíjení vína u vinárny Pinot u Bruna, rozhodně doporučuji rezervaci. Zahrádka bývá beznadějně plná a není se čemu divit.
⭐️ Nejvíc hipsta kavárna je určitě Urban - jsou tu tři pobočky: House/Bistro/Space. Všechny mají podobný design a nabídku. House je příliš velký, poměrně hlučný, má nepříjemné osvětlení. Ovšem Bistro, to je jiná, tam se nám moc líbilo. Ve Space jsme nebyly (vzhledem k totožnému konceptu).
⭐️ Pokud bych měla doporučit kavárnu, bez jejíž návštěvy z Bratislavy nesmíte odjet, tak za mě je to rozhodně Mono Café. Tam jsem pila nejlepší kávu a cítila jsem se tam dobře (až na to dusno), potom snad ještě pastelově modrý Dot espresso bar. A samozřejmě Urban Bistro.

Navštívili jste v Bratislavě nějakou kavárnu? Jak se vám tam líbilo? :)